Červnová noc

29.6.2009

Měsíc vyšplhal přes černou stěnu topolů nad řeku, posypal její hladinu stříbrnými třpytkami a zvolna směřoval vzhůru, na volnou oblohu.

Nikam nespěchal, protože musel bedlivě přepočítat snopy stojící v panácích na čerstvě posečených polích a každý z nich poznačit u paty černým stínem.
Z okna vedoucího do polí se don Camillo těšil z tohoto představení, které mělo jako každý rok dokonalou režii i provedení. Přesto se mu po těle rozléval smutek. Obilí dřív znamenalo všechno, ale poslední dobou bylo spíš na obtíž.
Odevšud znělo: Omezit pěstování obilí, nahradit ho jinými plodinami. Národní hospodářství trpí nadměrnou produkcí obilí. Státní obilné sklady jsou plné až po střechu. Kolem dokola to opakovali řečníci na schůzích i noviny.
Jenže staří zemědělci se v nížině kolem řeky třicet let dřeli, aby zdvojnásobili výnosy. Nechtěli proto uvěřit ani expertům, ani politikům a jako berani dál seli pšenici.
Zatravněte pole. Chovejte na nich dobytek. Vyžeňte krávy z hygienicky nevhodných chlévů. Přestaňte pěstovat obilniny. Snižte produkci rajčat. Omezte pěstování řepy. Vytrhejte jilmy a topoly z mezí. Zrušte vinice. Rozorejte meze a uvolněte cestu strojům. Máme příliš mnoho vína. Máme nadbytek cukru. Rajčatové konzervy není kde skladovat. Máme příliš mnoho sýra. Máme moc prasat. Nebo ne, s vepřovým je to dobré, ale přebývá máslo, dokud ho zase nebude nedostatek.
Je třeba pěstovat ovoce a žádanou zeleninu na export. Na kvalitě nezáleží, hlavně když bude dobře vypadat. Vyžeňte slepice z kurníků a postavte jim velkochovy. Zkrmujte předem připravené směsi, vše mechanizujte, používejte chemická hnojiva, herbicidy a pesticidy. Otravte půdu i rostliny.
Vysekejte křoví. Topoly znovu zasaďte, protože rychle rostou a za deset let vyděláte na dřevu majlant.
Staříci kolem Pádu neměli čas čekat deset let. Byli zvyklí dostat každý rok peníze na dřevo, a proto dál seli pšenici.
Ti nejstarší a nejtvrdohlavější nepřestávali sít ani ječmen s ovsem a střídali je s hrachem.
Don Camillo si při pomyšlení na hrách vzpomněl na dávná dětská léta. Znovu v ústech cítil natrpklou chuť hrachových lusků a na rukou a tvářích drsný i vlahý dotek čerstvě utržených stébel trávy.
Při vzpomínce na nedozrálé, ještě nazelenalé švestky, se mu v ústech sbíhaly sliny.
Povzdechl si, zavřel okno a rozsvítil.
V místnosti zabzučela jakási havěť. Vlétla dovnitř oknem, přestože don Camillo schválně zhasl světlo, aby jím hmyz nepřilákal. Vzpomněl si na otce, který večer před spaním obcházel vápnem vybílené stěny v dětském pokoji a se svíčkou je zkoumal centimetr po centimetru.
Komáři jsou vychytralí i hloupí zároveň. Násilím s nimi nic nezmůžete. Pokud se vám po tisíci plácnutích po vlastním těle podaří rozmáčknout jediný hmyzí exemplář, můžete mluvit o štěstí.
Na komáry a jim podobnou havěť se musí od lesa. Jakmile si sednou na zeď, opatrně k nim zezadu přiblížíte zapálenou svíčku. Jakmile ucítí teplo, vystartují do volného prostoru a jsou na škvarek.
V praxi to vypadá, jako by plamen havěť od stěny odsával. Možná proto, že hmyz umí vzlétnout jen určitým směrem, a proto se takovému útoku zezadu neubrání.
Donu Camillovi se toho večera nechtělo spát. Posadil se zpátky před vyhaslý krb a rozevřel odložené noviny.
Pokračoval v četbě asi půl hodiny, když znenadání nastražil uši. Blesk zakňučel.
Potichoučku, jako by si zanaříkal.
Don Camillo zhasl, vyšel z místnosti a tiše našlapoval chodbou až k zadním dveřím do dvora. Zastavil se.
Plížil se jako stín, ale Blesk o něm stejně věděl. Zakňučel o poznání hlasitěji a zaškrábal prackou na dveře.
Blesk byl slušně vychovaný pes a na svého pána by nenastražil past, ani kdyby na něj mířili samopalem. Don Camillo tedy neváhal, rozsvítil a otevřel dveře.
Blesk byl sám, ale dovnitř nechtěl. Zastavil se na prahu, tichounce štěknul, otočil se a vydal se směrem k dřevníku. Uprostřed dvora se pes zastavil, otočil se a čekal, dokud k němu don Camillo nepřišel.
Blesk ho odvedl až ke dřevníku. Zastavil se u dveří a znovu zakňučel. Don Camillo rozsvítil baterku a otevřel. Kužel světla dopadl v koutě na cosi cizího. Byly to dvě uplakané oči.
„Co tu děláš tak pozdě v noci?“ vykřikl don Camillo.
Blesk se pokusil vysvětlit situaci kňučením, ale protože se don Camillo k majiteli uslzených očí hrozivě blížil, jedním skokem se před něj postavil, otočil se k faráři čelem a vycenil na něj zuby.
Jestliže se takto choval ke svému pánovi, musel mít dobrý důvod. Don Camillo se zarazil.
„Tak dobře,“ zabrblal. „Pojď se mnou, promluvíme si uvnitř.“

***** ***** *****

Vysvětlování se odehrávalo na faře, v Bleskově přítomnosti. Majiteli uslzených očí bylo přesně deset let, šest měsíců a dva dny. Don Camillo to věděl naprosto přesně ne proto, že tuto ratolest osobně křtil, ale proto, že se tehdy jednalo o zcela mimořádný křest.
„Přestaň bulet a mluv!“ houkl na chlapce. „Co se ti stalo?“
„Minulý týden,“ spustil chlapec přerývaně se sklopenou hlavou, „jsem ve městě dělal postupový zkoušky. Dneska ráno jsem se měl jet podívat, jak jsem dopadl…“
Něšťastník se rozvzlykal. Blesk otočil hlavu na dona Camilla a zavrčel.
Don Camillo na něj vybuchl: „Nedělej mi tu scény! Radši jsi měl konat svou povinnost a vůbec ho na dvůr nepustit.“
„Já jsem sice pes, ale ne takový, abych odehnal přítele, když přijde prosit o pomoc,“ odpověděl Blesk po svém. „Dětem nezabouchnu dveře před nosem.“
„To není žádné dítě!“ opáčil don Camillo. „Je to syn starosty a s tím já nechci mít žádné opletačky.“
„Když jsi ho pustil do kostela při křtu, musíš ho teď pustit i k sobě domů,“ zavrčel Blesk ve své neochvějné psí logice.
Chlapec se mezitím trochu zklidnil.
Don Camillo pokračoval ve výslechu: „Takže ty ses jel dnes podívat na výsledky zkoušek. Ráno jsi jel autobusem. Proč jsi se jím nevrátil v poledne?“
„Šel jsem pěšky,“ zašeptal chlapec. „Přišel jsem před půlhodinou, rovnou k vám.“
„Proč právě ke mně? Proč ne někam jinam?“
„Chtěl jsem do kostela, ale bylo zavřeno.“
„Bodejť by ne!“ zlobil se don Camillo. „Kostel není noclehárna. Nebylo by jednodušší si to namířit rovnou domů?“
„Tam já nemůžu,“ namítl chlapec a znovu ho přemohl zoufalý pláč. „Propadl jsem z italštiny a dějepisu.“
Blesk tázavě pohlédl na dona Camilla: „Je to vážné?“
„Houby vážné!“ odpověděl netrpělivě don Camillo. „Jenom ho na podzim čeká reparát ze dvou předmětů.“
Kromě jiného musel mít chlapec příšerný hlad, protože naposledy jedl doma v sedm ráno. Don Camillo zalovil ve spíži a postavil před tu hromádku neštěstí kus chleba, sýru a špalík salámu.
„Na nic nemysli a jez,“ vybídl ho.
Velkomyslné gesto se Bleskovi líbilo. Radostně se rozštěkal a morálně podporoval svého přítele tím, že mu pomohl odklidit slupku ze salámu a tvrdou kůrku sýra.
Chlapec dostal i půl skleničky vína a hned mu stoupla nálada.
„Já nevím, co se těm dnešním dětem honí v hlavě,“ poznamenal don Camillo, když se nešťastníkovi vrátila do tváří zdravá barva. „Složí tak těžké zkoušky, jako jsou postupky na měšťanku, na září jim zbudou jenom dva hloupé reparáty, a místo aby skákali radostí, dělají z toho tragédii. Přestaň hloupnout a běž domů. Tím je to vyřízeno.“
„To nejde!“ vykřikl chlapec se strachem v hlase.
„Proč, prosím tě?“
„Táta…“
„Tvůj otec je sice starosta a předseda místních komunistů, ale trocha rozumu mu v hlavě zůstala.“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Táta pořád říká, že syn prvního z občanů musí být taky ve všem první. A já teď…“
„V tom to vězí!“ dopálil se don Camillo. „Jenže ty nejsi syn prvního z občanů, ale největšího mouly z městečka! Teď víš všechno. Každopádně se uklidni a běž si lehnout. Na chodbě vlevo najdeš pokojík. V něm tě čeká ustlaná postel. Ráno si s tvým tátou popovídám já.“
Chlapec se zvedl. Blesk ho sledoval až ke dveřím. Tam se zastavil.
„No jo,“ pokýval neochotně hlavou don Camillo. „Já ti rozumím. Vzhledem k výjimečnosti případu můžeš spát s ním.“
Bylo skoro jedenáct večer. Don Camillo sklidil ze stolu a chystal se také jít na kutě.
Do postele se však nedostal, protože kdosi zatloukl na dveře. Kdo jiný než Peppone.
Zachmuřeně ze sebe vysoukal: „Pane faráři, doufám, že v takovýhle chvíli dokážete zapomenout na svý politický názory a rozpomenete se, že jste taky kněz.“
„O jakou chvíli se konkrétně jedná?“ vyzvídal don Camillo a zapálil si polovinu toskána.
„Můj syn zmizel z domova v sedm ráno. Viděli ho nastupovat do autobusu. Od tý doby o něm nic nevíme. Hledali jsme ho všude jako šílení. Nevíme co dál.“
Don Camillo pokrčil rameny: „Ten autobus jel do města?“
„Ano. Viděli ho vystupovat na konečný.“
„Neskládal poslední dobou ve městě nějaké zkoušky?“
„Ano.“
„Snadno tedy můžeme vyvodit, co se přihodilo,“ pokračoval s nestoudnou lhostejností don Camillo. „Šel si přečíst výsledky zkoušek. Jelikož jeho otec to má v hlavě vykradené, nejspíš i on propadl, a jak pořád čteme v novinách, utekl z domova. To se stává, když otec nemá k ráně daleko a terorizuje své děti.“
Peppone nadskočil: „Já že ho terorizuju? Nikdy jsem mu ani slovem nic nevyčetl,“ vykřikl.
„Ne? A jak to bylo se synem prvního občana, který musí být ve všem první ve škole?“
Peppone zbledl: „Já… já jsem to tak nemyslel. To byla jenom taková legrace, abych mu dodal odvahy.“
„Takové legraci děti nerozumí,“ prohlásil don Camillo a rozhodil rukama. „Musíš si dávat pozor, co říkáš. Stane-li takové neštěstí, že je otec komunista, musí si ze stranického majetku na chvíli vypůjčit svůj mozek, když chce mluvit s dětmi, a chovat se jako normální člověk. Teď už bude pozdě. Možná ten chudák dávno někde skočil pod vlak nebo do řeky.“
Peppone se zhroutil na otoman. Donu Camillovi blesklo hlavou, jestli to náhodou nepřepískl.
„Možná,“ raději chvatně dodal, „že je někde v městečku. Že se u někoho schoval.“
„Kde?“ vykřikl bezmocně Peppone. „Kde by se mohl schovat, když jsem nechal prohledat celé městečko křížem krážem? Pane faráři, proč mě mučíte? Proč mi nepomůžete ho najít?“
„Z toho prostého důvodu, že jsem ho už našel,“ odtušil don Camillo.
„Pane faráři, dejte mi něco k pití, nebo omdlím,“ zasípal Peppone.
Don Camillo mu zlomyslně přistrčil láhev vody, která stála na stole.
„To ne,“ zasípal opět Peppone. „Říkal jsem něco k pití.“
Don Camillo neochotně vstal a začal se přehrabovat ve spíži.
„Nechápu,“ protestoval, „proč mám obětovat poslední zbytek vína kvůli tomu, že syn nějakého mizerného komunisty bude na podzim dělat reparát.“
Po třech skleničkách se Peppone zvolna vzpamatoval.
„Reparát? Tak ho nevyhodili?“ vyzvídal.
„Na podzim má reparát.“
„Z kolika předmětů?“
„Ze dvou.“
„Důležitých?“
„Ani ne. Italština mu k ničemu není, protože je to syn chlapa, co pracuje pro Rusy. Dějepis mu je úplně na nic, protože pro komunisty, jako je jeho otec, se historie píše podle příkazů strany.“
Peppone neměl chuť se hádat.
„Snad to na něm nezanechá následky. Byl bych nerad, kdyby ležel v knížkách a ještě z toho onemocněl.“
„Já mu vysvětlím, že se všechno má dělat s mírou,“ ujistil ho don Camillo.
„No potěš Pán Bůh,“ poznamenal Peppone.
„Však už tě potěšil,“ prohlásil kategoricky don Camillo.
Peppone se beze slova zvedl a odešel.
Don Camillo ho nechal jít a díval se, jak mizí v dálce na poli.