Číst se dá všude

18.11.2017

Rozvažovala jsem, proč jsou lidi tak zvláštní.
Chtějí si číst, ale nečtou si.
Přitom číst se dá všude,
dokonce i na místech,
kde se nedá dělat nic jiného….

 ***

Já vím, že se nemá naslouchat cizím hovorům. Taky to záměrně nedělám. Maminka mi vždycky říkala, že to není slušné. Jenže někdy to prostě jinak nejde. Dneska jsem při obědě seděla u malého stolečku u stěny a hned vedle – kdybych natáhla ruku, můžu se jí dotknout – se usadila nějaká slečna se svou kamarádkou. Povídaly si tak hlasitě, až mě to rušilo.

Z větší části to nebylo vůbec zajímavé. Povídaly si o lidech, které jsem neznala. Rozebíraly situace, u nichž jsem nebyla. Smály se vtipům, jejichž pointa mi unikala. Skoro mi byly protivné. Jak říkám, nechtěla jsem poslouchat. Skončily s jídlem dřív než já, a když už čekaly na účet a tak nějak se loučily, ta jedna vyprávěla té druhé, že teď půjde na vlak, protože už jede domů. „Sednu na vlak a hodinku si budu v kupé číst.“ Ta druhá vykulila oči a vykřikla: „Ty si budeš moct hodinu číst? To ti hrozně závidím.“ První slečna pokrčila rameny, že holt život je těžký, nebo něco v tom smyslu. Ta druhá ovšem nedala pokoj. „Já chci taky někam jet, abych si mohla hodinu číst,“ fňukla na důkaz své opravdové touhy po literárních zážitcích a dorazila mě svým logickým závěrem, že dojíždějící mají čas navíc, ve kterém si můžou číst. Slečna, která dojížděla, udržela přátelskou tvář. Vydržela s nadhledem vyslechnout ještě několikeré postěžování na nedostatek času, nemožnost si číst a vůbec všeobecnou životní nespravedlnost.

Napadlo mě, že bych se vmísila do rozhovoru a řekla jí, aby si tedy někam sedla a četla si, když po tom tak touží. Jsem ovšem slušně vychovaná a dobře si pamatuju, že mi maminka taky říkala, že když už něco z cizího hovoru zaslechnu, abych se do něj rozhodně nevměšovala. Ovšem pokušení to bylo veliké.

Slečny konečně zaplatily a odešly. Taky jsem dojedla, a zatímco jsem čekala na účet, rozvažovala jsem, proč jsou lidi tak zvláštní. Chtějí si číst, ale nečtou si. Museli by kvůli tomu někam cestovat. Přitom číst se dá všude, dokonce i na místech, kde se nedá dělat nic jiného. Ale nechci nikoho posuzovat. I já se někdy chovám zvláštně. Pamatuju si, že jednou jsem měla žízeň, a místo abych se napila vody, jsem si koupila novou rtěnku. Neuměla jsem to vysvětlit ani sama sobě, natož někomu jinému. Ovšem poučilo mě to. Zkouším si dávat pozor na to, co opravdu chci, na co opravdu mám chuť, co opravdu potřebuju. Většinou je to překvapivě prosté. Mou potřebou nebývá nic složitého, co na mne křičívá z nějakých reklam. Nechci se nechat přesvědčovat, že potřebuju něco, co ve skutečnosti nechci. Mám žízeň nebo hlad, jsem unavená, potřebuju být chvíli sama nebo si naopak s někým popovídat. Nebo si chvíli něco hezkého číst.

 

 

Z knížky:

Život v tempu andante

Když žijeme ve zrychleném tempu, nedokážeme prožívat dar přítomného okamžiku.

(Redakčně upraveno)

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: