Já chci hodnou maminku!

27.8.2017

Cestovala jsem vlakem do Prahy a přes uličku seděla moderní, perfektně upravená maminka s asi pětiletým, na ježka ostříhaným ušatým klukem Radimem. Maminka měla „na hraní“ svůj mobil, který nepustila celou cestu z ruky, kluk neměl na hraní nic a ukrutně se nudil.

Pak se rozhodl, že zábavu vezme do své režie, a jal se vykřikovat zajímavá hesla: „Nepoužívejte bělidlo ve vlaku!“

Asi dvacetkrát se tomu vždy poctivě zasmál.

Maminka začala hubovat, pak syčet a po výkřiku: „Já jsem duch!“ vyinkasoval Radim pohlavek.

Chvíli bylo ticho, maminka dál civěla do mobilu. Pak to kluk nevydržel:

„Zde se přechází přes koleje!“ oznámil zvonivým hlasem rychle třikrát za sebou.

Maminka ho čapla tvrdě za loket a osudovým tónem, pečlivě oddělujíc slabiky, vyhrožovala:

„Na příští stanici vystoupíš a pojedeš sám zpátky do Ostravy! Přísahám!“

Vyděsila jsem se víc než Radim a čekala, co bude, až vlak zastaví. Ovšem ve stanici maminka změnila výhrůžku na kategorické:

„Už nikdy s tebou nikam nepojedu!“

To mi už bylo jasné, že jsou to plané řeči. A klukovi taky.

„Já chci pít!“ ozvalo se za chvilku.

„A já chci hodného kluka!“ zazněla odpověď.

„A já chci hodnou maminku!“

Tak to byla parádní smeč. Nenápadně jsem jukla na maminku, jak se tváří. Trochu se zarazila, pak se poprvé pousmála a ukázala klukovi, kde venku letí vrtulník. Tím se zřejmě vyčerpala a vrátila se k mlčení a mobilu...

Bylo mi Radima líto. Podle představ své maminky by musel být potichu a nehýbat se čtyři hodiny (tolik trvá cesta do Prahy) – a to by musel být mrtvý, jinak je to nereálné. Bylo mi líto i té maminky. Jistě uměla spoustu věcí, vypadala inteligentně, ale nikdo ji asi neučil, jak být hodnou maminkou. Možná to sama taky nezažila.

Přečetla jsem tolik knížek o výchově, a stejně také nedokážu být pořád hodnou maminkou. Nejvíc mi ujíždějí večery, kdy už jsem unavená a ne a ne děti dohnat do postele, o uklízení nemluvě. Přistihla jsem se, že od šesti hodin, kdy začíná večerní provoz, téměř nejsem schopna pronést laskavou větu – jsou to pak jen samé příkazy, pronášené více či méně zvýšeným hlasem... A tak teď úderem šesté nejprve volám k Pánu o sílu být hodnou maminkou a až pak jdu dělat večeři. S Boží pomocí vypadá celý večer jinak.

Pokud chceme dát dětem opravdu nej nej dárek, prosme Boha i Marii, ať nás učí být „hodnými“ maminkami (a hodnými tatínky taky!) podle svého srdce.

 

Z knihy

Koukej, mami!

Kniha krátkých fejetonů z rodinného života

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: