Mateřství: zážitek podobný smrti

8.5.2020

Týden po narození našeho prvního dítěte jsem utekla. Během toho prvního týdne jsem spala pokaždé jen několik málo hodin a po zbytek času jsem kojila, s výjimkou jediné chvilky, kdy jsem s pocitem provinění nechala lehce spící dcerku na pět minut na naší posteli, abych se osprchovala, přičemž ona během těch pěti minut z postele sklouzla a křičela, běžela jsem k ní, sevřela jsem ji v náručí, vzlykala a bála jsem se, že má poškozený mozek.

Bylo to ve čtvrtek. Manžel se vrátil domů z práce, já jsem mu podala miminko a odešla jsem. Ačkoli mi v hlavě šumělo, jako bych měla padnout únavou, mé tělo přímo dychtilo po tom jít ven a kráčet svěžím jarním vzduchem. Chodila jsem a chodila. Chodila jsem ulicemi a podél řeky a přes louku. Stěží jsem si všímala stromů, ptáků, ale byla jsem ráda, že jsem sama a že mohu rychle jít. Asi po dvou hodinách jsem se vrátila domů, vzala jsem naši plačící dcerku a nakrmila jsem ji. Můj muž ji celou tu dobu, co jsem byla pryč, choval, nemohl ji utišit a říkal si, jestli se vůbec vrátím.

Byli jsme s manželem sice vzdělaní,
ale zároveň neuvěřitelně nevědomí. A sami.

Byli jsme s manželem neuvěřitelně vzdělaní a zároveň neuvěřitelně nevědomí. Nejenže jsme s manželem nic nevěděli, ale také jsme byli sami. U dveří nebyl zástup příbuzných a přátel přinášejících obědy, tázajících se, co potřebujeme nakoupit, a pomáhajících s úklidem; u manžela v práci nebyly podmínky na to, aby si mohl vzít nějaké volno; neměla jsem kolem sebe žádný okruh zkušených maminek, které by mě zachytily a podaly mi pomocnou ruku. Po prvním strašně těžkém týdnu to už bylo lepší. Ve své hrdosti a zbrklosti jsem učinila první krok: požádala jsem o pomoc. Na pár týdnů mi přijela na pomoc tchyně. Celé týdny jsme jedli buď fazole s rýží, nebo květák se sýrem a brambory. Po prvních pěti týdnech přestalo kojení bolet, rychle jsem se naučila si při kojení číst, jíst, mluvit a zajít si na záchod a začala jsem si vychutnávat kojení dcerky venku, sedíc se zkříženýma nohama v trávě. Uvázala jsem si miminko do šátku a chodila jsem s ní ve svěžím jarním vzduchu.

Nadpozemské vyčerpání

Zážitek nikoli nepodobný smrti spojený s druhou dobou porodní a nadpozemské vyčerpání, které s sebou přináší péče o novorozence, vnímám jako okna do posvátna, kam jakožto matky dávající život musíme přijít zahrát svou roli. Odhalilo se mé já a postupně mě odměnilo za učenlivost, takže jsem byla schopná změnit se na já, jehož součástí už navždy zůstane mé dítě.

Z knihy