Milý Malchusi, tobě apoštol Petr usekl ucho…

27.3.2024

„Tu Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus.“ (Jan 18,10)

... Vcházíte do zahrady a začíná nepopsatelný mumraj. K tomu všemu se obrovitý rybář začíná ohánět krátkým mečem; čert ví, kde ho vzal. Než stačíš uskočit, cítíš závan vzduchu na tváři a vzápětí ostrou bolest. Křičíš – více úlekem než bolestí – a tiskneš si prsty k ráně, která silně krvácí. Ten blázen ti uťal ucho! ...

***

Ve ztemnělé Getsemanské zahradě se právě Ježíš potí krví v úzkostném očekávání nadcházejícího utrpení. Jeho učedníci spí, na rozdíl od tebe a tvých druhů, kteří spěcháte nocí a řinčíte zbraněmi.

Je vás dost na to, abyste spoutali jednoho pošetilého blouznivce, přesto se toho střetnutí trochu obáváte. Ježíše předchází pověst divotvůrce. Kdo ví, zda proti vám nepoužije svou moc, podobně jako při několika dřívějších pokusech o zatčení. Jen trochu vás uklidňuje vítaná spolupráce jednoho z jeho učedníků. Ten vás vede na tajné místo, kde bude samozvaný rabbi sám, bez pomoci davu svých příznivců.

Vcházíte do zahrady a začíná nepopsatelný mumraj. Náhle procitnuvší učedníci se zmateně motají mezi olivovníky, zrádce Jidáš hledá svého Mistra, vaše přesila najednou nevypadá tak jednoznačně. K tomu všemu se obrovitý rybář začíná ohánět krátkým mečem; čert ví, kde ho vzal. Než stačíš uskočit do bezpečí, cítíš nejprve závan vzduchu na tváři a vzápětí již ostrou bolest. Křičíš – více úlekem než bolestí – a tiskneš si prsty k ráně, která silně krvácí. Ten blázen ti uťal ucho!

Události následujících chvil jsou stejně překvapivé pro tebe jako pro mne. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že to Petrovi prošlo. Napadl veleknězova služebníka, málem mu rozsekl hlavu, a nikdo ho za to na místě neztrestal. Zřejmě byli všichni zaujati a ohromeni další nečekanou situací. Ježíš – stále ještě volný – přikládá tvé ucho zpět na místo a koná svůj zázrak. Rána je v mžiku zhojena a tvá bolest ustává. S ní mizí i váhavé rozpaky tvých spoluslužebníků. Vrhají se na Ježíše, který nevyužil chvíle prvotního zmatku k útěku, svazují ho a vlečou pryč. Jeho učedníci se již rozutekli a ty v zahradě zůstáváš sám. Stále znovu se dotýkáš svého ucha a přesvědčuješ se o jeho funkci. Slyšíš praskání větví, nadávky i cvrkot cikád. Slyšíš…

Vždycky jsem žasl nad Ježíšovým jednáním. Ve chvíli, kdy ho vojáci odvlékají na jistou smrt, ztrácí čas tím, že jednomu z nich uzdravuje ucho. K čemu slouží toto bezvýznamné gesto? Je to poslední projev divotvorné síly; pak už následuje jen bezmocné ponížení a utrpení. A náhle se mi vybavují Kristova slova, která nyní slyším v docela novém významu. „Kdo má uši k slyšení, slyš… Ten, kdo slyší mé slovo a zachovává je, má život věčný.“ Ne, to není metafora; Ježíš opravdu pokládá slyšení za nutnou podmínku naší spásy. Možná právě proto nás sluch při odchodu z tohoto světa opouští jako poslední ze smyslů. Abychom do poslední chvíle svého rozhodování měli možnost slyšet…

Smutek Getseman je takřka zapomenut. Padesát dní po Velikonocích přichází radost z triumfálního příchodu Ducha, který dává apoštolům dar promlouvat v jazycích. To však není největší zázrak. Tím je skutečnost, že všichni přítomní jejich slova slyší a radostně je přijímají.

Pokud se já k jejich letniční radosti stále ještě nedokážu připojit, je to jen proto, že neslyším, byť mám obě uši na svém místě. Proto prosím Pána o stejnou milost, kterou prokázal tobě. Aby se dotkl mých uší a uzdravil je.

Zpracováno (a redakčně upraveno pro web) z knížky: