Nesnáším fronty!

25.9.2017

Stála jsem ve frontě u pokladny v samoobsluze. Nakupovat cestou z práce v pozdním odpoledni nebývá příliš pohodlné. Všude je plno lidí, zboží už bývá přebrané a některé chybí docela. Ani já nebývám už právě čerstvá. Jenže chleba a mléko bylo zapotřebí koupit a domů jsem šla tak pozdě, že všechny malé soukromé krámky už měly zavřeno.

Postrkovala jsem svůj nákupní košík krok za krokem a dávala jsem pozor, abych nevrážela do zad paní ve frontě přede mnou. Bylo mi horko, tlačily mě boty a začínala jsem mít žízeň. Otupěle jsem zírala na tváře žen, které se na mne lákavě usmívaly z titulních stránek barevných časopisů na stojanu v uličce. Vypadaly tak svěže a krásně, zdály se zcela nad věcí, zatímco já jsem si připadla upocená, nervózní a unavená. Fronta, v níž jsem se pomalu sunula k pokladně, se zastavila. „Proč já si vždycky vyberu tu nejpomalejší? Nikdy v tom nemám štěstí,“ chtělo se mi reptat nahlas. Úplně fyzicky jsem pocítila vlnu nespokojenosti jako horko ve tváři. Viděla jsem se už doma. Kvůli svému zdržení určitě nestihnu nějaké důležité věci. Copak nespěchám? Před očima mi poletovaly seznamy úkolů, které bych dnes večer měla ještě vykonat. Netrpělivě jsem přešlapovala a pokoušela jsem se posunout vozík aspoň o milimetr, abych měla pocit, že jsem se malinko pohnula z místa. Moc to nepomohlo. Ani jsem se nepřiblížila k pokladně, ani se mi neulevilo. Vír myšlenek o zmeškaných nutných povinnostech ještě zesílil. Nejasný pocit hrozného tlaku mi působil nepříjemný nepokoj. Nesnáším fronty!

Všimla jsem si, že jeden pán to vzdal. Nechal svůj vozík s nákupem v uličce, prodral se kolem platících zákazníků u pokladny a z prodejny odešel. „Že bych taky utekla?“ blesklo mi hlavou. Jenže kromě horka, žízně a tlačících bot mě začal trápit i hlad. Ten chleba budu potřebovat každopádně, utéct nemůžu. Už docela dlouho jsem se nepohnula ani o malý krůček. Nespokojeně jsem si rozepnula kabátek u krku. Zdálo se mi, že se dusím. „Dýchej zhluboka,“ nařídila jsem si, a jak jsem začala pravidelně dýchat, nějak automaticky mi v rytmu dechu vytanulo Maranatha, moje zvolání. Trochu mě to překvapilo, ale vlastně to bylo příjemné. Dýchala jsem tedy zhluboka a svou mysl upnula na to slovo. Pane, přijď! Sem ke mně, teď. Uvědomila jsem si, že ho nemusím volat, protože tu je. Jen já jsem jej nevnímala. Všechny ostatní záležitosti přestaly mít svou moc. Myšlenky, které se tvářily, že jsou důležitými úkoly a neodkladnými povinnostmi, se ukázaly v pravém světle. Nic než pokušení, abych znervózněla, reptala a byla nevděčná. Ulevilo se mi. Najednou mi bylo vlastně pohodlně. Nikdo po mně nic nechce, jsem v klidu, můžu si myslet, na co chci. Nespěchám. Fronta se stále ještě nehýbala, ale mně to bylo jedno. Myslím, že jsem se začala mírně usmívat. Pomyslně jsem kynula ženským obličejům z časopisů a připadala jsem si krásná a nad věcí jako ony.

Nikdy jsem ještě nejspíš nepřemýšlela o tom, jestli Bůh je se mnou v samoobsluze ve frontě u pokladny a jestli ano, nepamatuju si to. Teď jsem ovšem nabyla jistoty, že tu vedle mne celou dobu čekal, až si ho laskavě všimnu. Stál tady u mého košíku s bochníčkem chleba, litrem mléka, balíčkem citronů a kouskem tvrdého sýra, a čekal, až si uvědomím, že tu je, abychom spolu mohli strávit malou společnou chvilku. Trpělivě doufal, že konečně přestanu vyšilovat a tu společnou chvilku si užiju. Předal mi pokoj.

Když jsem se konečně doposunovala k pokladně, usmívala jsem se na paní pokladní, o něčem bezvýznamném jsme spolu zavtipkovaly a doufala jsem, že trocha toho pokoje s ní tam zůstala.

 

Z knížky:

Život v tempu andante

 

Když žijeme ve zrychleném tempu, nedokážeme prožívat dar přítomného okamžiku.

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: