Strom a cesta

1.6.2009

Nešťastný pád ovce do studny, to se nestávalo často. Ještě že vody v ní bylo jen tak po kole-na. Vlastně se stala podobná příhoda vůbec poprvé, pokud se pastýři pamatují. To daleko častěji, vlastně každou chvíli, hrozilo ovčímu stádu nebezpečí shůry. Tím nebezpečím byl orel. Hnízdil na vysoké skále, a jeho starosti o to, aby denně nakrmil svá dvě mláďata, mu měly ulehčit pasoucí se ovečky, roztroušené po pastvinách. Často nad nimi kroužil a pátral po kořisti. Vyhlížel, jestli se některá z oveček nevzdálila od stáda, jestli některá neunikla pozornosti pastýřů, aby se na ni mohl vrhnout a uchvátit ji.

"Něco není v pořádku," zahlédl Jišaj dravce. Benejáš se hbitě rozběhne. Jenže oběhnout celé stádo, to není maličkost. Jišaj si proto bere na starost tu část stáda, která spásá nízkou, řídkou trávu na planině pod svahem. Oba teď mají naspěch.

Elíaba jako by se to zase netýkalo. Uždibuje z hroudy sýra před svým doupětem a skoro si přeje, aby orel měl úspěch, aby způsobil škodu. To by to pak oba pastýři, Jišaj i Benejáš od něho pěkně schytali! A nejen od něho, Elíaba, ale hlavně od majitele, kterému ovce patří, od bohatého El Azíba, který rozhoduje snad o každé ovci v širokém okolí. To by byla mela! To by byl výprask! Představoval si Elíab a musel se přitom usmát. Úsměv to ale nebyl pěkný, a taky trval sotva chviličku, protože Elíab dobře věděl, že nepříjemnosti spojené se ztrátou ovce by postihly i jeho. A tak si zase jenom uždibne sýra a dál se mračí na celý svět. Dravce na obloze však z očí nespouští.
Orel zaútočí. Jeho zraku nemohla uniknout zatoulaná ovečka. Pilně se pase s čumáčkem u země za kamenným valem, skrytá očím pastýřům. Střemhlavý let dravce jim však neunikl. Benejáš skokem na hromadu kamení. Teď jde o vteřiny. Orel se řítí k zemi. Křídla roztáhne až v poslední chvíli, aby sklouzl elegantním obloukem nad nic netušící ovečku. Už natahuje svoje pařáty.
Ale Benejáš doběhl včas. Jeho hůl se vymrští, a orel divže na svou smělost nedoplatil. Dnes si bude muset hledat kořist jinde. Benejáš si oddychne: "Skoro jsem ho zasáhl. Bylo to o kousí-ček!"
I Jišajovi se ulevilo: "Je každým dnem drzejší a jeho útoky jsou nebezpečnější. Ten nás ještě prožene!" "Ale dnes už ne," zklidnil se Benejáš "Je čas ke střídání. Svítá."
Oba pastýři stojí nad svými spícími druhy. Asáel se ve spánku usmívá. Jišaje pohled na něho dojímá: "Čas je, ale podívej, jak Asáel spí. Jako nemluvně." "A vidíš, něco se mu zdá," šeptá Benejáš.
Jišaj se rozhlédne po obloze. Orel opravdu zmizel, ale veliká hvězda svítí dál. "Však my to ještě chvíli vydržíme." Benejáš se při pohledu na spícího Asáela taky musí usmát: "Třeba se mu zdá o Děťátku."
"To je možné. I mně se o něm zdálo. Mám je stále před očima."

Takový rozhovor nemůže Elíab poslouchat. Vyskočí, rozběhne se k spáčům a úsměvy neúsměvy, jeho kopanec Šebnu i Asáela přivede k vědomí. Pak se teprve oboří na Jišaje: "Už vás to bláznovství drží nějak dlouho. Čas střídání hlídek dávno minul, a tihle si tu chrápou jako o půlnoci. Já tady žádné novoty nestrpím. Zapamatuj si to!" Ale Jišaj se tentokrát nezalekl: "Nazýváš nás blázny, Elíabe? Ty sám jsi nemocný. Jediný pohled na Dítě v jeslích, na malého Krále, by tě však dokázal uzdravit. Věř mi. Tvoje zloba by tě opustila, jako opustila nás, jako horká nemoc opustí tělo po doušku odvaru léčivé bazalky."
Elíab nechce taková slova poslouchat. Zaleze proto do své chýše a se zlostným pohledem za Jišajem strhne za sebou zavěšenou ovčí kůži chránící vchod jeho pelechu, jako by za sebou práskl dveřmi.
Asaf objímá svou ovečku Mistu a s obavami jedním okem pokukuje po hrozivě mlčící Elíabově chýši: "Mám strach, Misto, že Elíab nakonec přece jen půjde za malým Králem. A určitě Ho rozpláče. A možná, že Mu i ublíží. Nesmíme Elíaba spouštět s očí." A Asaf pohladí teď nikoliv Mistu, ale ratolístku s olivami. Nosí ji stále u sebe. V ní má naději.
Elíab opět rozhrne kožešinový závěs. Asaf se přikrčí, ale Elíab o něj nedbá. Pozoruje oblohu, kde pod modrou bání opět zakroužil orel. Pronikavý, tvrdý pohled dravce s ostrými drápy a zlý úsměv Elíaba jako by byly stejného rodu.
Uličkami Betléma kráčí malý, ale důstojný průvod. To se moudří poutníci Kašpar, Melichar a Baltazar vracejí, aby do večera doputovali k hradu krále Herodesa. Slíbili mu při své pouti do Betléma, že cestou zpět ho opět navštíví a podrobně mu vylíčí, co a jak se udalo v Betlémě. Aby mu prozradili místo, kde se narodil ten nový král, a on, Herodes, aby se prý mohl malič-kému taky poklonit.
Velbloudi pod nimi stoupali houpavým krokem cestou vzhůru. Cesta vedla mezi pastvisky k městu Jeruzalému, Ježícímu za horami tyčícími se na obzoru. Purpurové baldachýny se zlatým třepením, chránící jezdce před žhavými slunečními paprsky, poskakují na velbloudích tělech. Jen velbloudář v čele průvodu se slunci nebrání. Proč taky? Slunce a jeho žár jsou mu každodenním průvodcem a přítelem. Velbloudář bedlivě sleduje krajinu kolem. A teď zpozorní: mezi kameny se mihne postava. Nebo se mu to zdálo? Že by tu slunce v tuto jitřní hodinu mělo už takovou sílu, že velbloudář začíná vidět i to, co není? Nebo to byl zloděj či lupič? Karavana se dál kolébá mezi zelenými kopci posetými bílými kameny a skalisky. Velbloudář se však rozhlíží ještě obezřetněji.

Avšak to, co postřehl vůdce karavany, nebyl přelud ani zloděj, ale Elíab, který zpovzdálí ve skrytu karavanu pozoruje. Kdyby šel po cestě, střetli by se. Jeho počínání prozrazuje člověka se špatnými úmysly. Pak zaslechne slabý bekot. Elíab, snad z obavy, že bude prozrazen, hodí po ovci kamenem, ale netrefí. Je to Mista, která doprovází Asafa. Ten je Elíabovi v patách. Přitáhne si ovečku k sobě: "Vidíš, Misto? Určitě jde do Betléma. Musíme Děťátko před Elíabem chránit. Snad mé něco napadne."
Ale Místa zabečí podruhé a Asaf je prozrazen. Elíab v tu chvíli zapomene na všechnu opatr-nost a nechá se ovládnout hněvem: "Co ty tady chceš, ty utřinose?.' To nemáš žádnou práci? Počkej, já ti ukážu!" Elíab se pustí za Asafem, který i s Mistou uhání před Elíabovou napřaženou pěstí.
Velbloudář se spokojeně usmál; žádné nebezpečí karavaně nehrozí. To se jen pastýři ovcí prohánějí po rozlehlých pastvinách.
Asaf kličkuje mezi kameny, zatímco Mista se pustila jiným směrem. Elíab běží hned za Asafem, hned zas za ovečkou; neví, kam se dát dřív: "Kde jste? Okamžitě se ukažte! Ze mě si žádná zasmrádlá ovce nebo nějaký usmrkanec nebudou utahovat! Až vás dostanu, nepřejte si, jak s vámi zatočím!" hřímá navztekaný Elíab.
Asaf právě stojí pod strmou skálou. A právě sem, z opačné strany přiběhne i Mista. Asaf vklouzne hlavou pod ovci a vysadí si ji na ramena. ^Nevzpouzej se, Misto!" šeptne Asaf a už šplhá i s břemenem po skále vzhůru. Ví, že tam se za ním líný Elíab šplhat nebude.
"Dolů! Okamžitě dolů!" vzteká se Elíab čím dál víc. "Jestli si ta ovce zláme vaz, rozšlápnu tě jako ještěrku, ty darebáku!" hrozí Elíab dole pod skálou. Pak se najednou rozesmál. Byl to však zase ten zlý smích, z kterého jde strach. Uviděl totiž orla kroužícího nad vrcholem, a Elíab si vzpomněl, že právě na této skále má orel své hnízdo a že Asafovi může být nahoře pěkně horko. Vždyť žádný dravý pták nedovolí žádnému vetřelci přiblížit se k svému hnízdu, zvlášť, když tam skrývá svá mláďata. To se právě Asaf šplhal a šplhal a věděl, že zpátky nemůže. Jen nahoře u nebe má naději. Tam, nad převisem je opět zelená země. Skalní sténaje vlastně strží.
Jenže těsně před cílem skutečně narazil na hnízdo. Orel zaútočil. Střemhlavým letem se řítí na Mistu, strachy naříkající na Asafových ramenou. Oba se právě ocitli v hnízdě s dvěma ptáčaty. Asaf se skokem ocitne těsně pod převisem a napíná síly, aby Miste pomohl dosáhnout pevné půdy na vrcholu. "Už tam skoro jsme. Prosím tě, vyskoč, snaž se trochu!"
Bylo to zase v poslední chvíli, když Mista stanula na pevné zemi a rozběhla se bez meškání dolů po svahu. Orel proletěl jako kámen – těsně vedle. Těsně kolem hnízda a těsně kolem Asafa.
Ten se přimkl ke skále a pařátům dravce o vlásek unikl. Sveřepý orel ve své zlosti ještě včas roztáhl perutě, div že neskončil na dně propasti. Orel opět nabírá výšku, Asaf se rychle vyhoupne taky přes převis do bezpečí a už letí po svahu za Mistou. To už před chvíli opustil Elíab úpatí strže a ve snaze uprchlíkům nadběhnout, přikrčen oběhne propast a v úkrytu za skalním ostrohem mu teď stačí si na ně počkat. Vždyť nic netušící Asaf a poplašená Mista se ženou přímo Elíabovi do rukou. A protože orel se chystá k dalšímu útoku, Asaf se snaží Mistu zadržet: "Misto, zastav, Misto, počkej, takhle tě orel dostane! Stůj a zůstaň se mnou!"
A pak, jen chvíli před tím, než měla Mista i Asaf skončit v rukou číhajícího Elíaba, se stalo něco nečekaného. Elíab ztratil řeč, ztratil smích i zlost, a jako by zkameněl: na vyvýšeném místě, před Asafem, se objevil anděl Páně. Skoro v pravé poledne. Asaf i Mista taky ztuhli samým překvapením. Nad kopcem se objevila -- a zastavila -- karavana.
Mudrci poznali v andělovi posla Hospodinova, sklouzli z velbloudů na kolena a byli připraveni splnit, co jim bude uloženo. Anděl k nim promluvil takto: "Cestou do Betléma jste se zastavili v Jeruzalémě u krále Herodesa, a ten vám poručil, abyste místo, kde Dítě naleznete, jemu vy-zradili. Ale vězte: Herodes ukládá Dítěti o život, jako slova byla neupřímná. Vraťte se proto do své země jinou cestou."
Andělova slova byla určena celé karavaně, a tak se stalo, že je slyšel i Asaf. Hladí Mistu a usmívá se na anděla. Poznává ho a je rád, že ho opět vidí. I v očích anděla je znát, že ho těší, že se s Asafem setkává.
Svědkem toho všeho je však Elíab. naslouchá ve skrytu a nic mu neunikne.
Anděl se teď pomalu ztrácí z očí všech, kdo ho vidí, jeho obraz se rozplývá a vzdaluje... "A kterým směrem se máme vydat?" volá ještě Kašpar a vztahuje ruce, jako by chtěl mizející postavu zadržet. Slyší však pouze andělův hlas: "Vydejte se oklikou, směrem, kde uvidíte růst olivový keř."
Vtom Asafova ruka, jako by sama od sebe utrhla další olivu z podivuhodné ratolístky, kterou pasáček nosí stále u sebe. Na místě, kde právě stojí, ji chlapec zasadí. Než se mudrci vzpamatují z překvapení, než zase povstanou a rozhlédnou se, vyklíčí mezi kameny útlý zelený proutek. Široko daleko žádný keř nebo strom, jen kamenité pastviny, kam až oko dohlédne. Najednou, jakoby zázrakem, tamhle stojí keř a nikdo neví, kde se vzal. To se Asafův proutek vmžiku rozrostl, dokonce jeho koruna rozkvetla a zahučelo to v ní množstvím včel, které daly keři ještě více oživnout.
Mudrci hned vědí, kudy se dát. Zamíří k olivě a najdou pěšinu. Ta je vede dál, nejprve na vý-chod a pak víc k jihu -- zády k Jeruzalému, zády k sídlu krále Herodesa.
Celá karavana mizí za obzorem.
Z andělových slov neuniklo Elíabovi ani slůvko. A v jeho temných myšlenkách se zrodil plán. Podle tohoto plánu chtěl Elíab získat velké bohatství. Doplatit na jeho plán má však maličký Král. Dítě, které Elíab ještě ani koutkem oka nezahlédl. Dítě, které zatím pokojně spí v jeslič-kách kdesi dole pod kopci, v chlévě mezi hovádky.
Nad Betlémem a nad celou krajinou kolem září i za bílého dne veliká a jasná hvězda, jasnější než samo polední slunce.

kniha: Pasáček Asaf. Pohádka z kopců nad Betlémem
autor: Ivan Renč
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101195-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému