Papež naděje

19.4.2010

Jedním z posledních textů kardinála Tomáše Špidlíka pro Karmelitánské nakladatelství byla předmluva ke knížce Na minutu s Benediktem XVI.: O víře, naději a lásce. Pan kardinál v ní charakterizuje papeže 20. století, s nimiž se setkal, a vrací se i k volbě Josepha Ratzingera papežem. Přinášíme Vám následující úryvek...

Papež naděje
Tomáš kardinál Špidlík SJ

Boží lid je jednota v různosti

Když čteme Písmo, jsme vždycky překvapeni, s kolika různými a tak odlišnými osobnostmi se tam setkáváme, a přesto tvoří jednotný celek dějin Božího lidu. Ta různost se ještě víc projevuje v dějinách církve. Kolik je tu svatých, a přesto je každý svou zvláštní osobností. Nemůže nás tedy překvapit, že se od sebe navzájem liší i ti, kdo tu mají vedoucí místo – papežové. Je známo, že staří řečtí filozofové došli k poznání Boha pozorováním přírody. Kolik je tu mnohostí, a přesto dohromady tvoří podivuhodnou jednotu vesmíru. Existuje tedy někdo, kdo to všecko spojuje, jediný Bůh. O Starém zákoně se dá říci něco obdobného, ale z jiného hlediska. Víc než přírodu Židé pozorovali své dějiny: co všechno prožili a jak je různí proroci a vládci vedli uprostřed nebezpečí. A přece se nemohli vynadivit, že se oni, malý národ, stále udrželi při síle, zatímco mocné říše kolem nich padaly jedna za druhou. Jak jinak to vysvětlit než tím, že je vede jeden Bůh, a proto zůstávají jeho vyvoleným lidem.

Starý zákon byl obrazem toho, co se mělo později uskutečnit v evangeliu a církvi, založené a vedené Kristem. Protože je složena z tolika národů a rozšířena po celé zemi, její jednota v tak velké různosti je podivuhodným projevem „mnohotvárné Boží moudrosti“, která udivila už při jejím vzniku svatého Pavla (Ef 3,10). Výjimkou není ani místní církevní obec v Římě a její hlavy – papežové. Ti, kdo nevěří v Prozřetelnost, snadno vidí v jejich různosti odchylky od společné ideologie. Při dobré vůli jim je odpouštějí jako osobní slabosti a nedostatky. Z hlediska historického v každém čistě osobním rysu papeže objevíme naopak pozitivní přínos k celkovému obrazu všeobecné církve v jejím růstu do plnosti Kristovy. Je to ovšem lépe patrné až s jistým časovým odstupem. Zkušení církevní historici pak ocení odborněji, co který papež ve své době znamenal. Pokud jde o ty, kteří jsou nám ještě blízcí, to jenom více či méně tušíme. Pokusme se však i to přibližně vyslovit.

Papežové druhé poloviny 20. století

Já sám žiji v Římě už více než půl století. Blízko před mýma očima se tu vystřídalo několik papežů. Některé jsem znal jenom jakoby „od vidění“, s jinými jsem se dostal víc do osobního styku. Pochopitelně i pro mě bylo velkým překvapením pozorovat jejich různý postoj ke svému povolání. Pia XII. jsem poprvé uviděl při audienci malé skupiny duchovních otců. (Byl jsem tehdy spirituálem Nepomucena.) Ale i při této nenápadné příležitosti se papež prozradil tím, co mu nejvíc leželo na srdci. Byl si vědom, jak se po velké světové válce tvářnost světa hluboce změnila. Je tedy zapotřebí, aby se i kázání evangelia přizpůsobilo této nové mentalitě lidstva. Pokusy o to se dějí na všech stranách, ale jsou improvizované, nevyzrálé. Je potřeba, aby se tu církev vyslovila společně na všeobecném koncilu. Ten však je potřeba dobře připravit. Proto se jej Pius XII. ještě neodvažoval svolat.

Po něm nastoupil na Petrův stolec Jan XXIII., psychologicky i výchovou člověk docela jiného typu. Dobře si pamatujeme, že byl podle svého vkusu velmi tradicionální, jak vyrostl v mládí ve venkovském ryze katolickém prostředí. Byl ale osobně neobyčejně srdečný a nebál se s nikým dát do rozhovoru. Nebál se tedy ani svolat všeobecný církevní koncil, aby si všichni promluvili se všemi. Nepomýšlel na změny ve formulování církevní nauky a struktury. Ale právě v tom pozorujeme to, co jeden z koncilních otců nazval hříčkou Boží prozřetelnosti: jeden z osobně nejtradicionálnějších papežů svolal koncil, jehož výsledky znamenají tak dalekosáhlý pokrok v chápání tajemství církve. Uvědomovali si to všichni? Nazvali Jana XXIII. „papežem přechodu“. Naráželi tím na jeho pokročilý věk. On sám se o tom doslechl a žertoval, že jsou ve velkých hudebních symfoniích některé přechody dost dlouhé...

Po stařičkém Janu XXIII. dokončil koncil mladý Pavel VI. Skeptici mu neprorokovali mnoho úspěchů. Vyrostl, jak se říkalo, v římské kurii. Do pastorace přišel pozdě. Bude tedy pro něho těžké, aby prosazoval tak velké pastorální změny, k nimž ukázal cestu 2. vatikánský koncil. Ale zase se ukázalo, že má Boží prozřetelnost lepší plány, než jsou ty, které by jí rádi lidé navrhovali. Právě proto, že nevyšel Pavel VI. přímo z terénu praktické pastorace, ale z prostředí vyšší administrativy, dobře věděl, kolik nedorozumění vzniká, když si směrnice dané všeobecně každý vysvětluje po svém. To, co mělo být prostředkem sjednocení, se pak stává příležitostí k rozporům a podezření. Tomuto nebezpečí by neunikly ani dekrety koncilu. Proto si vzal za svůj zvláštní úkol Pavel VI. snahu, aby se koncilní dekrety vydaly, překládaly, aby psali o jejich smyslu ti, kdo o nich diskutovali a kdo je nakonec odhlasovali. V tom můžeme vidět nesporný význam tohoto papeže.

Po krátkém (tentokrát opravdu kratičkém) „přechodu“ Jana Pavla I. přišel Jan Pavel II., po dlouhé době hlava církve z neitalského prostředí a první slovanský papež v dějinách. Jako jindy, i tehdy se vyskytli samozvaní proroci se svými falešnými předpověďmi: Jak dokáže papež z Východu navázat osobní styky s vyspělou kulturou západního světa? Kdosi jízlivě připomněl, že kardinál Wojtyła se sice koncilu účastnil, ale debaty prý příliš nesledoval – psal si přitom své osobní meditace.

Proč tyto jízlivosti dnes připomínám? Myslím si, že i ony mají význam. Ukazují, jak se ve svých úsudcích dovedou nehorázně mýlit lidé, kteří se považují za chytré, zatímco papež se stává neomylným, to znamená, že Boží prozřetelnost skrze něho řekne to, čeho svět nejvíc v té době potřebuje. Velkým poselstvím 2. vatikánského koncilu je kolegialita, tedy že osobní lidské vztahy dávají život vnějším teoretickým prohlášením a stanoveným právním normám. Jan Pavel II. cestoval po celém světě, aby mluvil se všemi biskupy na místě jejich působnosti. Chápali ho v tom smyslu i křesťanští laici a rozjížděli se k němu všude tam, kde se objevoval. Kolik mladých jsme viděli při jeho pohřbu!

Benedikt XVI.

Nyní máme před sebou Benedikta XVI. Falešní předpovídači po jeho zvolení byli zřejmě dezorientováni, nedokázali na sebe upozornit. Úmysl, jaký má Boží prozřetelnost s tímto pontifikátem, uvidí až budoucí generace. I nám dnes se ale už zjevují jisté náznaky. Těsně před svým zvolením tento papež jako děkan kardinálského sboru předsedal šestidennímu zasedání těch, kdo pak vešli do konkláve. Při tomto předběžném zasedání se o volbě samozřejmě nemluvilo, nepropagoval se tu nějaký pracovní program ani se neoznačovaly nějaké osobnosti. Kardinálové pouze mluvili o svých vlastních zážitcích a o situaci víry ve svých zemích. Informovali se o tom, co se děje a jak to vidí. Děkan Ratzinger předsedal. Nemluvil, nekomentoval, jenom udílel slovo těm, kdo se přihlásili, a tiše naslouchal. Býval jsem po celou dobu přítomen i já a pozoroval jsem, jakým dojmem toto zasedání působilo. Všichni docházeli věrně, to znamená, že byli spokojeni. Uvědomili si, že dnešní církev nepotřebuje někoho, kdo by zase chtěl propagovat nové ideje, ale spíše někoho, kdo by chtěl jiné slyšet. Takovým se jevil kardinál Ratzinger před svým zvolením. Poté co byl zvolen papežem, je samozřejmě povolán i k tomu, aby mluvil. Ale i tu se projevil svým způsobem. Mluvil například na univerzitě v Řeznu a pár slov z jeho řeči vyvolalo prudký odpor u muslimů. Co udělal papež? Nejdříve vysvětlil, co opravdu chtěl říci, a pak se slovy i gestem omluvil za to, že tomu mohli někteří špatně porozumět. Nemáme tu vzorný příklad lidského dialogu, který dnešní svět tolik potřebuje?

Ve své funkci musí papež mluvit při mnoha příležitostech. Používá k tomu životopisy svatých a citáty z osvědčených autorů, které studoval jako dlouholetý profesor teologie. A přesto už ho Prozřetelnost použila, aby i on v dnešní době lidstvu neomylně ukázal, čeho nejvíc potřebuje: napsal encykliku o naději. Není to snad to, co od něho nejvíc očekáváme?

kniha: O víře, naději a lásce
autor: Joseph Ratzinger
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101362-

Sekce: zprávy | Tisk | Poslat článek známému