Postní doba nás povzbuzuje, abychom nechali svůj život prostoupit slovem Božím a poznali základní pravdu, tedy kdo jsme, odkud přicházíme a kam máme směřovat, která cesta je správná a po které se máme v životě dát. více

"Uprchlický farář" P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá léta stalo pečovat o utečence v německém utečeneckém táboře Zindorf... Mons. Pavel Kučera zemřel 24. února 2016. Přinášíme vám několik jeho poutavých (a zvláště dnes stále aktuálních) vzpomínek z knihy rozhovorů Lágr. více

Je mi blízký svatý Petr, který byl nadšený pro Krista, zbrklý, někdy myslel rukama. Byl to normální prostý člověk. Pomáhá mi to bojovat se svými chybami a uvědomovat si, že i přes své nedostatky můžu být prospěšný. více

Dne 22. února 1943 byli nacistickým soudem v Mnichově odsouzeni k popravě gilotinou tři mladí lidé obvinění z napomáhání nepříteli, přípravy velezrady a rozvracení branné moci. Přesně v den desátého výročí popravy těchto tří mladých bojovníků, kteří byli ve smrti následováni dalšími ze skupiny Bílá růže (Die Weisse Rose), prohlásil tehdejší spolkový prezident Theodor Heuss toto: „Jejich činnost musí být v kontextu tragédie německého národa nahlížena nikoli jako pokus o zvrat poměrů, jenž se nezdařil, nýbrž jako snaha nést světlo i v té nejtemnější hodině. A proto patří jejich památce náš dík a úcta.“ více

Kdo byl Tomáš Špidlík? Byl to český jezuita (člen řádu Tovaryšstva Ježíšova), katolický kněz, teolog a myslitel, filosof, vysokoškolský profesor, kazatel, exercitátor, spirituál, zpovědník, duchovní otec a kardinál. Ale hlavně to byl velký člověk. Setkat se s tímto bodrým Moravanem bylo pro tolik lidí tak zásadní, protože jeho myšlení bylo u něj úzce spjato s životem. Kdybych měl jeho dílo charakterizovat jedním pojmem, nazval bych ho „teologií života“. Člověk se rodí ze vztahu lásky, je osobně povolán k životu osobním Bohem. Proto – jak otec Špidlík zdůrazňoval – povolání předchází bytí. Každý přichází na svět už se svým jedinečným posláním, které pak rozvíjí a objevuje v celoživotním dialogu se svým Stvořitelem. Je příznačné, že ze všech titulů, kterými Tomáš Špidlík oplýval, většina lidí volila spontánně oslovení „otče“. Pojem „otec“ vyjadřuje vztah. Otec je otcem, když má syna, a syn je synem, má-li otce. Špidlíkův postoj vůči lidem, kteří jej vyhledávali, byl v tomto smyslu nikoliv paternalistický, ale skutečně otcovský. Stačilo pohledět do j... více

Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil mučednickou smrt stětím. Svatopisci obvykle určují jeho úmrtí do roku 273. Prameny, které uvádějí tohoto světce, jsou různé. Nejstarším je Jeronýmské martyrologium (seznam svátků jednotlivých mučedníků v pořadí církevního roku, pozn. red.) sepsané v době mezi první polovinou 5. století a první polovinou století následujícího. více

Jednou vyprávěl starý indián svému vnukovi o velké bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. více

Dva chudí staří Židé se potloukají v mrazu po ulicích. A aby se trochu zahřáli, vejdou do katolického klášterního kostela, ve kterém právě řeholnice – novicky skládají sliby a stávají se "nevěstami Kristovými". Místními kostelníkovi jsou ti dva Židé nápadní, a tak jde za nimi a ptá se přísně: „Co tu děláte?“ ... více

Každý člověk má dvojí přirozenost. Je v něm světlo i tma, závdavek Božího života i temnota zla. Obvykle se domníváme, že radost můžeme prožívat jen ve světlých stránkách našeho života. Proto napínáme hodně síly do potlačování svých stinných stránek. Pravdou ale je, že dokonalou radost najde pouze ten, kdo dokázal přijmout i svůj stín, kdo se s ním smířil a svěřil jej Bohu. více

(*Roccasecca 1225/26 - +Fossanova 7.3.1274). Tomáš patří k největším teologům a filozofům křesťanského Západu. více

Měl obtížný charakter, trpěl epileptickými záchvaty, na čas propadl hráčské vášni a často se nacházel ve finanční nouzi. To vše představovalo pro něj i celou jeho rodinu velkou zátěž. Po komplikovaném, ale plodném životě si před smrtí k sobě povolal ženu a děti a nechal si z evangelia svatého Lukáše předčítat příběh o ztraceném synovi. Naléhavě své nejbližší nabádal, aby nikdy neztratili víru v Boha. ... Večer 28. ledna 1881 pak zemřel. více

Svátek obrácení svatého Pavla (25.1.)
Před svým obrácením nebyl Pavel v žádném případě vzdálen Bohu a jeho Zákonu. Naopak, byl pravověrným Židem, až fanaticky věrným předpisům Zákona. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil prosazovat jen sám sebe a svou vlastní spravedlnost a že s celou svou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil, že je zcela nevyhnutelné změnit zaměření svého života. A toto nové zaměření vyjádřil ve slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). více

Často se porovnáváme s někým, kdo má všeho nadbytek.
My ale naopak musíme každou korunu obrátit třikrát.
Proti takovémuto srovnávání, které nás připravuje o klidný spánek,
lze vyslovovat biblický verš:
„Lepší je suchá skýva a k tomu klid
než dům plný hodů a spory“ (Př 17,1).
více

V únoru 1948 jsme měli zrovna exercicie - přípravu na jáhenství.
A tenkrát přišel biskup Hlouch a řekl, že jsme se stali komunistickou zemí
a že asi tušíme, co to všechno může znamenat.
A tak nám dal na vybranou -
– kdybychom si své rozhodnutí pro kněžství chtěli ještě rozmyslet...
více

Někdy v sobě pocítíme nákupní horečku, pro kterou nemáme žádný rozumný argument. Naše myšlenky se neustále točí kolem toho, co všechno bychom jednou možná mohli potřebovat. více

Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině gymnasijního profesora. Získala právnické vzdělání a studovala i psychologii. V roce 1942 se dobrovolně přihlásila do koncentračního tábora Westerbork, aby mohla sdílet utrpení se svými souvěrci. 7. září 1943 byla s celou svou rodinou zařazena do transportu do Osvětimi, kde byla 30. listopadu se svými rodiči a dvěma mladšími bratry popravena. Etty si během druhé světové války psala deníky. Její deníky a dopisy, které vypovídaly o běžném životě v těžké době a o vnitřní proměně jedné mladé ženy, byly zveřejněny až desítky let po válce a staly se bestsellerem. více

Ježíš se nechal pokřtít se od Jana. Když vystupoval z řeky na břeh, spatřil, jak se nad ním otevřelo nebe a jak na něho z otevřeného nebe sestupuje Boží Duch jako holubice. Z nebeských výšin se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn. V tobě jsem si zalíbil!“ Holubice znamenala ve starém Orientu posla lásky toho či onoho božstva. V tomto úryvku o Ježíšově křtu tedy přirovnání k holubici znamená Boží „vyznání lásky“. Ještě dnes můžeme v mnoha kostelech vidět Ducha Svatého v podobě holubice – jsou to „Boží vyznání lásky“ také nám a našemu světu. více

Mnozí lidé dobře znají strach z budoucnosti nebo dokonce pocit hořkosti plynoucí z myšlenky, že žijí v nedostatku. Může však existovat i hořkost ze života jako takového. Cítím se znevýhodněn. Jiní se mají lépe než já, jsou úspěšnější. Všechno se jim daří, zatímco u mě je toho tolik na levačku. více

Když chtěli mudrci z Východu pozdravit novorozeného židovského krále,
museli jistě překonat řadu protivenství, než se vydali na cestu, aby ho vyhledali.
Rozhodli se však postupovat důsledně podle svého plánu.
Hledat Boha je dobrodružství.
Nikdo předem neví,
kudy povede
cesta.
více

V Jeruzalémě se o ničem jiném nehovořilo:
„Prý se narodil židovský král…“
„A kdo to říká?“
„Přijeli nějací mudrci z východu, pohané, milovníci hvězd.“ V chrámu si to šeptali kněží a obchodníci, rabíni pátrali ve svých knihách a hledali stopu, která by jim pomohla najít ono dítě, pastýři se svými stády roznášeli zprávu v sousedních národech, vždy nedůvěřiví rolníci se dívali úkosem na nebe, zdali tam i oni náhodou nespatří hvězdu, a dokonce i celníci zapomněli na chvíli na svou práci výběrčích, aby se poptali, kdo může být onen tak obávaný a očekávaný král. více

Alžběta Anna Setonová (1774–1821), žena námořního obchodníka z New Yorku, zůstala po smrti manžela bez peněz a s pěti dětmi. Byla praktikující členkou episkopální církve, avšak doba smutku, kterou strávila v Itálii, ji přivedla k přestoupení do katolické církve, a to i přes určitý odpor společnosti. Její životní příběh a založení učitelského řádu Milosrdných sester sv. Josefa i jeho rozšíření je pozoruhodným příkladem osobního povolání, které bylo realizováno na správném místě a ve správný čas. více

Najít si čas na Boha a na sebe
Pro většinu pracujících lidí je čas mimořádně vzácný. Navzdory opěvovanému růstu produktivity práce i vynikající technice (pamatujete si ještě, jak se říkalo, že výpočetní technika povede k čtyřdennímu pracovnímu týdnu?) množství času, které firmy nutí své zaměstnance pracovat, jen roste. Obchody otevřené 24 hodin denně, finanční zpravodajství 24 hodin denně, nepřetržitý přístup k e-mailům, užívání mobilů a notebooků, to vše se přenáší do práce trvající 24 hodin denně. Menší jistota ohledně pracovních míst a větší počet domácností, v nichž pracují oba partneři, znamená více stresu a méně času pro manželské páry a jejich rodičovské povinnosti. více

Když Bůh přišel na svět, nepočínal si jako diplomat.
Mocné a urozené lidi, ba ani kněze o svém příchodu neuvědomil.
Správným hierarchickým postupem se nezabýval.
Žádná tisková konference, na níž by byla ta senzace oznámena, se nekonala.
více

(vyprávění jednoho přítele) Onehdy za mnou přišli skauti a nabízeli, jestli bych si nechtěl od nich zapálit svíčku. Procházeli město. Rozdávali betlémské světlo. Bylo to malí chlapci. A já je nechtěl zklamat. Došel jsem pro svíčku a zapálil ji od jejich plamínku. Neměl jsem s tím světlem nic v úmyslu, jenom jsem nechtěl děti zklamat. Svíčka mi svítila v pracovně na stole. Plamínek se zachvíval u pootevřeného okna. Myslel jsem, až svíčka dohoří, odnesu svícen. A nebudu se už o ten vánoční zvyk starat. Přece nejsem dítě, abych si hrál s betlémským světlem. Betlém už také o Vánocích nestavím po tolik let… Jenže pak mne něco napadlo. více

Na počátku si Bůh chtěl postavit betlém, a tak stvořil vesmír, aby měl čím ozdobit jesličky. Nejprve vymyslel čas a rozdělil ho na měsíce, týdny a dny. Dny vznikaly milióny let, které jsou pro Boha jako mžik. A pak se pustil do práce. více

Dokud je ještě čas.
Ještě jsme spolu.
Ještě můžeme někomu podat ruku.
JEŠTĚ.
Není to krásné heslo, jaké si můžeme připomínat: "JEŠTĚ?" více

Vánoce jsou pro nás záminka.
Záminka pro poetické výlevy (pochybné kvality),
příležitost k tomu, abychom se zas jednou předvedli
jako ti správní křesťané, kteří pomáhají chudým
a dokonce pro ně v rámci dobročinnosti nachystají štědrovečerní večeři. více

Svatý Jan od Kříže, obecně známý jako „mystický učitel“, se narodil roku 1542 ve Fontiveros, malém kastilském městečku. Už něžný lidský příběh jeho rodičů byl pro Jana téměř předpovědí: tatínek, Gonzalo de Yepes, ze šlechtického toledského rodu, se oženil proti vůli svých bohatých příbuzných s Kateřinou Alvarezovou, chudou tkadlenou, do níž se zamiloval. více

Jan od Kříže jednou napsal:
„Kristus je cesta, a tato cesta je umírání.
V okamžiku své smrti byl i on zdeptán na duši,
zcela bez útěchy a pomoci.“
A i takový osud potkal Jana od Kříže,
který zemřel v opuštěnosti a odmítnutí 14.12.1591...
více

Týdny a měsíce utíkaly. Přišly vánoční svátky roku 1944. Vězni si na blocích nazdobili větvičky a koledou si připomněli narození Páně. Bohuslav na svém bloku vedl tichou modlitbu. Nikdo z vězňů nechtěl zbytečně dráždit SS. Tyhle Vánoce byly nadějí, že ty příští již každý z nich prožije doma se svými blízkými. Situace v táboře se však neustále zhoršovala. Vězně trápily hlad a tyfus. více

Je zřejmé, že lidem, kteří řeší obtíže ve svém manželství, mnoho nepomohou úvahy o tom, co a jak měli dříve dělat lépe. Přesto může být užitečné podívat se i do minulosti a identifikovat případné chyby, které život v manželství nadále ovlivňují. Ne proto, aby se na ně člověk vymlouval nebo někoho obviňoval, ale aby manželé hledali, jak vliv těchto chyb v přítomnosti co nejúčinněji odstranit. více

Od dětství mám v oblibě postavu Mikuláše a veškerou tu atmosféru kolem jeho svátku (tedy až na strašení čertem, které jsem vždy pokládal za nefér). Rád vzpomínám na chladné a typicky prosincově tmavé večery, kdy se za zvuku zvonků na pozadí setmělých ulic rojí světlé postavy symbolizující člověka, který dokázal být nezištně dobrý. více

Mikuláš, světec patřící k těm z křesťanského prostředí nejznámějším, se narodil kolem roku 260 v Patrasu v Malé Asii (dnešní jižní Turecko). Kolem roku 300 lid v Myře sám zvolil Mikuláše svým biskupem. Velmi pravděpodobnou příčinou biskupské volby z nadšení lidu byla pověst světce lásky. více

Poslední kniha Bible Zjevení Janovo končí slovy: „A Duch i nevěsta praví: ‘Přijď!’ A kdokoliv to slyší, ať řekne: ‘Přijď!’ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (...) Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‘Ano, přijdu brzo.’ Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi“ (Zj 22,17.20-21). Tento eschatologický text čteme obvykle v adventu a týká se paruzie – druhého Kristova příchodu. Ale nevnímejme paruzii jenom jako něco budoucího, ale hlavně přítomného. více

Advent je opět tady.
Jak jej prožít nějak smysluplně, plodně?
Nabízíme vám zvukový záznam pořadu TV Noe,
se kterým lze dobře využít chvíle
při práci, žehlení, pečení, řízení, běhání...
více

Přijímejme okolnosti, ve kterých se nacházíte! Apoštol Pavel říká: Jsem zvyklý jíst dobré jídlo zrovna tak jako špatné. Jsem zvyklý snášet zimu i vedro. Jsem zvyklý být přijímaný i nepřijímaný. Jsem zvyklý žít v jakýchkoli podmínkách… To je charakterní muž. Tento přístup svědčí o umění přijímat nesnáze. více

Poslední neděli liturgického roku slavíme svátek Ježíše Krista, Krále celého stvoření. Vyvstává otázka, jak je to s Ježíšovou královskou důstojností. – Jedná se o důstojnost toho, kdo až do konce miluje, odpouští, usiluje o společenství s lidmi, kteří jsou jeho bratřími. Je to panování toho, kdo kraluje „ze dřeva“, jak s oblibou říkávali církevní otcové. Nezapomínejme na to, že až když visel na kříži, byl nad jeho hlavu zavěšen nápis „židovský král“. více

Víte, kam vzal Ježíš ze všeho nejdřív své učedníky? Na svatbu v Káně! Proč? Protože „Boží království je podobné svatební hostině.“ Každý z nás je pozván ke svatební hostině. více

V mladém věku jsem si uvědomil sílu osobního setkání. Když mi byly čtyři roky, věřil jsem na Santa Clause. Nechápal jsem, jak je to možné, že Santa je v bance a další je na rohu ulice a jiný v obchodním domě. Řekli mi, že ti všichni jsou Santovi pomocníci a že pravý Santa je v New Yorku v obchodním domě Altman. Přišel den, kdy jsme s otcem a se sestrou nasedli do vlaku a jeli do města. S otcem jsme šli do jeho kanceláře a potom jsme se setkali s tím pravým Santou. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Ještě než jsme se k němu přiblížili, podíval se na nás a řekl: „Neale a Rito, pojďte sem.“ Posadil si nás na kolena. Nepamatuji si už nic jiného než to, že jsem přijel domů a řekl: „Mami! Santa věděl, jak se jmenuji!“ O několik let později jsem si uvědomil, že to můj otec předem připravil.
Ale nyní vím o něčem mnohem lepším: všemohoucí Bůh, Stvořitel celého vesmíru, ten, který stvořil hvězdy na obloze a může spočítat každé zrnko prachu v mé matraci, zná mé jméno. více

Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen úžasný listopadový obrat. Současná situace našeho národa mne ale však skličuje. více

Princezna Anežka odešla z královského paláce,
aby mohla pomáhat nemocným, chudým a potřebným lidem.
Protože poznala, že jí k tomu volal Bůh i její srdce.
více

Česká princezna Anežka Přemyslovna je naprosto mimořádným zjevem v duchovních i kulturních dějinách naší země. Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I., její matkou byla Konstancie, dcera uherského krále Bély III. Když byly Anežce pouhé tři roky, byla poslána se svou starší sestrou Annou do polské Třebnice. Obě byly zasnoubeny synům slezského knížete Jindřicha Bradatého a svaté Hedviky, a proto byly poslány na vychování do tamního kláštera cisterciaček, který svatá Hedvika založila. více

Svatý Martin se narodil pohanským rodičům roku 316, nebo 317 v panonské Sabarii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Své dětství prožil v Pavii (dříve Ticinum) patrně proto, že jeho otec tribun tam byl se svou posádkou přemístěn. V Pavii zrál jeho smysl pro víru. Přes odpor rodičů byl ve dvanácti letech přijat do katechumenátu, ale až po šesti letech mohl přijmout křest. Navíc byl v patnácti letech přinucen narukovat. Stal se důstojníkem jízdní stráže a brzy si získal oblibu a úctu u vojáků. Známou se stala příhoda ze zimy roku 334. Tehdy se Martin před branami města Amiens rozdělil se žebrákem o svůj plášť. Poté měl vidění, v němž se mu Kristus zjevil oděný do toho kusu pláště, kterým podaroval chudáka v Amiens. Pro Martina to bylo znamení, aby přestal být císařským vojákem a stal se vojákem Kristovým. Než se tak stalo, uběhla spousta let. Martin opustil vojenskou službu až roku 356. více

Dne 9. listopadu 1906 zemřela na Karmelu sv. Josefa v Dijonu ve Francii mladá karmelitka Elisabeth de la Trinité (Alžběta od Nejsvětější Trojice). Bylo jí 26 let a strávila na Karmelu pět let a tři měsíce. 25. listopadu byla 1984 blahořečena Janem Pavlem II. Sv. otec tehdy řekl: "V blahoslavené Alžbětě nám září nové světlo, v ní nalézáme nové bezpečné a jisté vedení." Alžběta od Trojice přinesla několik zásadních a svěžích pohledů pro život z křesťanské víry. Svatořečena byla 16.10.2016. více

„ …Jako miliardář bych na smrtelné posteli zjistil,
že je to všechno na „prd“.
Narodil jsem se, abych umřel…
Co je tohle za kravinu?
Tohle dokážeme prolomit jedině skrze Kristovu cestu…“
Přinášíme vám zajímavé myšlenky o smrti z knižního rozhovoru s oblíbeným P. Josefem Mixou, který zemřel 27. října 2019 v Karlových Varech. více

V roce 1950 - po zatčení Felixe Davídka a uzavření starobrněnského kláštera P. Bohuslav Burian pochopil, že musí pryč z téhle země. Zde mu hrozilo jediné: vězení. V dubnu byl navíc zatčen farář ze sousední farnosti v Prušánkách. Věděl, že je jen otázka času, kdy přijde na řadu. I on byl trnem v oku místním funkcionářům KSČ. Chtěli se ho zbavit, byl nežádoucím knězem. Pochopil, že ten, kdo není loajální vůči novým pořádkům, musí být odstraněn. Modlil se a přemýšlel, co dál. Cítil, že Bůh ho volá, a tak se rozhodl. Odejde do emigrace. více

Když přemýšlím o tom, jaký by mohl být onen svět, obracím se pomocí analogie k úžasné ukázce Božího milosrdenství v podobenství o marnotratném synu (srov. Lk 15,11–24). Máme tu židovského chlapce, který spáchá dva z nejhorších možných hříchů – prohýří otcovo dědictví a je na tom tak bídně, že by vzal zavděk i jídlem pro vepře. Pak se rozhodne jít domů a usmířit se s otcem. Myslím, že tak bude vypadat smrt, poslední cesta, pro každého z nás. Tuto představu výstižně evokuje poslední svaté přijímání podávané umírajícím, které nazýváme viaticum, což doslova znamená pokrm na cestu. V našem příběhu zatím otec den co den vyhlíží a čeká na jakékoli znamení, že se jeho syn vrací. Stojí za povšimnutí, že otec se nevydává vstříc synovi proto, aby ho vzal něčím po hlavě a pak ho odtáhl domů. Syn se musí sám vydat na cestu domů. Podobně se na ni vydáme my, až budeme umírat. více

Příběh má všechny znaky dobře vymyšleného thrilleru, jen s tím rozdílem, že není vymyšlený: Jde o skutečné postavy a události z doby druhé světové války. Příběh monsignora O’Flahertyho (* 28. února 1898 + 30. října 1963) je natolik dramatický, že v roce 1983 byl podle knihy Šarlatový a černý natočen slavný film s Gregory Peckem v hlavní roli. více

Bohuslava čekala cesta do koncentračního tábora Sachsenhausen. Na jaře 1945 byli namačkáni do velkých uhelných vagonů, a to vždy po stovce. Bylo to nelidské a kruté. Většina vězňů se již chovala úplně apaticky. Když se vlak dal pohybu, začalo pršet. Každý se snažil si sednout či lehnout. Bohuslav zůstal stát. Sepjal ruce a modlil se. Déšť smáčel jeho vychrtlé tělo. Prosil o milost a o sílu tohle vše vydržet. Prosil za své spoluvězně a odpuštění pro ty, co s nimi takhle jednali. Strastiplná pouť po nacistických lágrech pokračovala dál. více

Když Bohuslav dorazil do Osvětimi, pochopil, že nastal každodenní boj o přežití. V táboře panoval tzv. Eickův táborový řád, pojmenovaný po jeho autorovi, veliteli prvního nacistického tábora u bavorského městečka Dachau. Jeho podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. Dachau se stalo školou příslušníků SS – organizace, která pod vedením Heinricha Himmlera převzala nad všemi koncentračními tábory správu a podílela se i na šoá. Pro správu táborů byly vyčleněny zvlášť brutální jednotky SS-Totenkopf. více